Pláč

Včera jsem skládala text k vánoční písni. Nechtěla jsem ho udělat smutný, ale pořád jsem k tomu sklouzávala. Celou mou prací, mě provázel, velký pláč. Jak já si poplakala. Poté jsem se večer na józe dozvěděla, že paní cvičitelka v tuto dobu, často pláče, protože je dojatá z vánočních přání. Přidala se k ní má kamarádka se stejným zážitkem. Poté jsem si uvědomila, že dva dny zpět jsem i já plakala. Napsala mi totiž teta z Bratislavy a mě to prostě dojalo zvlášť, když jsem četla vzpomínku na mého dědu a jejího otce.“ Byl to skvělý člověk“. Manžel mi vždy říkal, že musím být po něm. Den poté mě k pláči přivedl sen o mém zesnulém muži. Byl tak živý, přišel se na mě podívat, jak to tady zvládáme. Byl mile překvapen, co jsem po jeho odchodu, už zvládla. A slzy se mi znovu vhánějí do očí, při psaní těchto řádků. Asi to tak má být, emoce musí ven.

Petra